Na Vespách k Jadranu

Venku prší, což už zase mění naše plány, a tak je čas začít psát o neuvěřitelných zážitcích z našeho právě dokončeného vespařského výletu za sluncem a mořem. Dřív, než polovinu zapomeneme.

Jak to celé vzniklo?

Už dva roky s Lídou holdujeme italskému fenoménu jménem Vespa a vždy jsme obdivovali odvahu a vytrvalost jiných vespařů, brázdících na svých kráskách Evropu křížem krážem. Lída měla malou stopětadvacítku s desetipalcovými kolečky - takové veselé vozítko do města nebo k vodě, nic na dálky. Sice jsme na ní před rokem ujeli během dovolené 900 kilometrů, ale na cestování do zahraničí to vážně nebylo. Jenže my tam chtěli. Vespa prostě patří do Itálie, k moři a slunci. Naštěstí Piaggio, výrobce Vespy, myslí i na náročnější cestovatele a nabízí mnohem pohodlnější a výkonnější řadu Granturismo s dvanáctipalcovými koly a objemem 200, 250 a 300 ccm.

Rozhodli jsme se tedy pro upgrade, já si pořídil Vespu GT 200, Lída GTS 250 a vyrazili jsme. Do servisu k našemu oblíbenému Beppemu, je to italský kouzelník přes Vespy v Praze. Do servisu proto, že obě Vespy byly z druhé ruky, moje od českého majitele, Lídina přímý dovoz z Itálie. Beppe nám udělal základní kontrolu a servis, vyměnil olej a gumy, přidělal USB a tak dál; vymýšleli jsme si dost a dost a přitom tlačili na čas, termín odjezdu se blížil.

Málem bych zapomněl - Lída si musela udělat řidičák na velkou motorku (10 dní) a vyřídit přepis italské Vespy na české papíry (týden). V sobotu jsem měl workshop, v neděli jsme chtěli odjíždět na celkem 13 dní, českou SPZ ale dostala až v pondělí odpoledne a v úterý jsme se tedy konečně dostali na cestu. Ta tedy byla plánovaná jako 11denní, protože jsme chtěli být zpátky na PragoVespu - mezinárodní sraz nám podobných bláznů.

Výbava na cestu

Každá Vespa vezla 50litrový nepromokavý cestovní motoválec, přidělaný "gumicuky" k sedlu, nosiči nebo obojímu. Lída vezla ve válci karimatky a spacáky, já oblečení, boty a další drobnosti. Pod mým sedlem byl stan, pod Lídiným nepromoky a kabelka. Na helmách jsme měli interkom komunikátory - skvělá věc; za jízdy jsme spolu mluvili i na vzdálenost několika set metrů a přes bluetooth jsme byli propojeni každý se svým telefonem, díky tomu jsme mohli i telefonovat nebo přijímat příkazy z navigace. Solární nabíječka (powerbanka), USB kabely ke všem zařízením a ještě jednou nepostradatelné gumicuky různých délek a gumicuková síťka. Pod ní pet láhev s vodou, doplňovaná za cesty na pumpách a v kempech. Lepicí sada na píchlé gumy, naštěstí jsme ji nepotřebovali.

Nic podle plánu

Naše trasa byla celkem přesně nalinkovaná, ale z velké části otevřená. Nikde jsme neměli předem zajištěný nocleh, jen vytipované kempy v okolí trasy a odhodlání přespat kdekoliv - v penzionu, hostelu, pod širákem ... Řídili jsme se heslem "dojedem, kam dojedem". I tak jsme ale měli plán, kam až chceme každý den dorazit, při tak omezeném čase to ani jinak nešlo.

Všechno bylo jinak, všechny plány se bortily, ale kupodivu k lepšímu. U páru, který je spolu 12 let, by se v takových situacích dala čekat těžká krize, hledání viníka a každodenní soutěž o většího blbce (s předem jasným vítězem). Netvrdím, že jsme se za celou cestu nepohádali, ale každá změna plánu nám přinesla možnosti a zážitky, o jakých se nám ani nesnilo a my jsme nakonec byli vděčni za každý nedostatek. Všechny ty nedostatky byly dokonalé a nezapomenutelné (to kecám, proto tohle všechno sepisuji, abych si to mohl připomínat). Být křesťan, musel bych říct, že naše cesty vedl Bůh; jako kacíř a esoterik se přikláním k verzi, že slunce a hvězdy byly na naší straně.

Den 1 - Kvilda, Šumava

Zima a po deváté zavřeno

Vyrazili jsme až odpoledne, cesta patřila k těm kratším, přibližně 200 km na jih k německým hranicím, kde jsme chtěli přespat v českém kempu a ráno vyrazit do světa. Shodou náhod ale kousek od vybraného kempu zrovna byla naše kamarádka a my přijali její pozvání na nocleh v příjemném apartmánu.

Šumavskými hvozdy jsme projížděli po osmé hodině večer a odpolední červencové vedro se změnilo v nesnesitelnou zimu. Promrzlí jsme zatoužili po teplu restaurace a nějakém gáblíku. Než jsme vybalili, bylo po deváté hodině a všude kolem zavírali. Láhev vína a müsli tyčinky se staly vysněnou večeří.

Cestou na Šumavu jsem si všiml, že mi trochu kape benzín. Ráno jsme se za pomoci místního šikuly pokusili o opravu - pán vytáhl kleštičky, zkrátil hadičku a nasadil o kousek dál. V tu chvíli jsme pochopili, že je ztrouchnivělá a problém se ještě zhoršil. Navigace nám našla nejbližší autoservis v 20 km vzdáleném Vimperku (Auto Jamra - autorizovaný servis Kia). Když jsem byl kilometr od servisu, hlásila mi Lída do komunikátoru, že benzín už nekape, ale stříká na rozpálený výfuk. Naštěstí byl servis pod kopcem a dojel jsem k nim bez motoru. Dali novou hadičku a my se vydali k německé hranici se zpožděním a vědomím, že italské Bolzano pro dnešek přestává být splnitelným cílem. Jako nový cíl jsme zvolili rakouský Innsbruck.

Najeto asi 200 km

Den 2 - Pasov, Salzburg, Innsbruck

Ordnung, levné kempy a štíty Alp

Jízda po bavorských i rakouských silnicích byla skvělá, opakované přejezdy mezi Německem a Rakouskem jsme si občas vůbec neuvědomili. V Pasově i Salzburgu jsme si zastavili jen na protažení ztuhlých těl a uháněli obklopeni alpskými štíty směrem na Innsbruck. Na Bolzano jsme zapomněli a jeli podle navigace do kempu Judenstein v nedalekém Rinnu. Recepce už byla zavřená, ale potěšil nás nápis "najděte si volné místo a zaregistrujte se ráno". Důvěřiví Rakušané. Vyspali jsme se, ráno zaplatili a odjeli.

Cena za kemp 17,70 EUR, najeto cca 420 km, částečně po německých a rakouských dálnicích.

Den 3 - Brenner, Brixen, Bolzano, Trento, Verona

Serpentiny, K. H. Borovský, Julie a oslí ragú

Po lehce upršené snídani v Innsbrucku jsme v nepromokách vyrazili směrem k Brennerskému průsmyku. Sem, na italskou hranici, je to jen kolem 40 kilometrů, ale cesta (plná motorkářů) se neskutečně klikatí a trvala nám přes hodinu.

I když je sever Itálie u Brenneru výrazně tyrolský, včetně dvojjazyčných nápisů i názvů obcí, okamžitě poznáte, že jste v Itálii. Vše je trochu veselejší, rozvernější, rakouskou disciplínu a usazenost střídá italský styl a rozvernost. Italové ukazují na každém kroku, že mají rádi život. Silnice se stále klikatí, ale příznivěji a dá se jet mnohem rychleji.

V Brixenu (pardon, v Bressanone) jsme se na pauzu zastavili u domu Karla Havlíčka Borovského - jen asi 200 metrů od hlavního tahu. V Bolzanu jsme posvačili v parku a Trentem projeli bez zastávky. Celou cestu až k Veroně jsme měli kolem sebe úchvatné hory, horské potoky a říčky, kousek pod Trentem jsme na chvíli měli pocit, že cítíme mořský vzduch, i když moře je odtud ještě stovky kilometrů. V okolí Trenta bylo také neskutečně větrno, chvílemi jsme mysleli, že to nezvládneme. Rovereto jsme projeli bez zastávky, nebyl čas.

Podle původního plánu jsme chtěli z Bolzana dojet až do Benátek a ve Veroně se zastavit jen na chvíli. Díky posunu jsme tu zakotvili na noc a nelitovali. Navigace nás zavedla do kempu Castel San Pietro, ležícího skutečně na hradě přímo nad centrem nádherné Verony. Naše Vespy parkovaly na vyhlídkové terase kousek od stanu a shlížely na červenohnědé veronské strechy. Po večeři v historickém centru hned pod hradem - hodně tu letí koňské maso, já si dal bigoli (tlusté špagety) s vynikajícím oslím ragú - jsme se prošli, vyspali, ráno sbalili stan a i s nákladem na Vespách zůstali v centru ještě celé dopoledne. Florencie je nádherná, ale Verona (alespoň staré centrum) působila dokonale jako urbanistický celek. Vlastně asi ne dokonale, trochu omšele, zároveň stylově pestře a vstřícně, jako třeba Řím. Proti rozlehlému Římu, kde můžete objevovat týdny a týdny, bych doporučoval návštěvu tak na dva dny. Potom byste se tu, podobně jako ve Florencii, mohli začít nudit, pokud tu nemáte přátele, práci nebo nějaký konkrétní program. Nás čekala další italská města.

Cena za kemp 37 EUR, najeto asi 290 km.

Den 4 - Vicenza, Padova, Benátky

Na Vespě přes moře do města lehkých žen, trhovců a komediantů

S Veronou zmizely hory a cesta Benátskem byla (až na bambilion kruhových objezdů) plynulá, ale nudná. Tento region se pyšní krásnými městy, ale krajina je tu plochá a nezajímavá. Z Verony do Benátek je to jen asi 120 kilometrů a s tímto vědomím jsme mylně nasadili volné tempo. Z Verony jsme odjížděli až po poledni, celkem zbytečně se zdrželi ve Vicenze - hezké městečko, jakých ale Itálie nabízí desítky a hodinová návštěva nám přišla až až. To Padova byla zajímavější - pro mne, Lídu moc nebavila. Já návštěvu doporučuji, pár hodin tady rozhodně budete mít co obdivovat.

Z několika kempů kolem Benátek Lída vybrala kemp Fusina, protože přímo odtud jezdí vodní bus do Benátek. To ale nesmíte přijet večer, poslední loď zpátky se vrací asi v 11 hodin. Nasedli jsme tedy (poprvé) na jednu (moji) Vespu a vydali se k Benátkám. Z Fusiny je to necelých 20 kilometrů. Cesta není vůbec hezká. Benátky jsou Benátky, ale okolí je průmyslové, špinavé, silnice byly lemovány lacinými prostitutkami a jejich pasáky na kolech.

Poslední 4 kilometry cesty tvoří most přes moře. Když do Benátek přijíždíte vlakem, spadne vám tady čelist - vlak jede po moři. Když tu jedete na Vespě a ještě v noci, máte trochu sevřené půlky. Na mostě jsou v každém směru dva jízdní pruhy. Jeden má uprostřed kolej jednokolejné tramvaje a tam jet nechcete, protože ta potvora pěkně klouže, zbývá vám tedy druhý úzký pruh; v obou musíte držet tempo s auty, která tu jedou rychlostí cca 90 km/h, i když je tu sedmdesátka.

Za mostem je sběrné parkoviště (v Benátkách jezdí jen lodě). Je celkem drahé, ale my jsme vespisti a ti parkují kdekoliv a vždycky zadarmo. Zaparkovali jsme tedy u ostatních skútrů a motorek, přímo u značky, upozorňující na to, že vás rozhodně odtáhnou.

Benátky nemám moc rád. Je to nádherné město, respektive bylo by, kdyby odsud vyhnali alespoň polovinu trhovců, komediantů a turistů. V noci bylo celé potemnělé, protože tu nikdo nebydlí, tady se jen pracuje, žije se jinde. Svítily jen restaurace a poslední stánky. Nicméně večeře byla dobrá a protože nás neodtáhli, jeli jsme asi hodinu po půlnoci spát.

Cena za kemp 28,20 EUR, najeto kolem 170 km (včetně nočního výletu)

Den 5 - 8 - Terst, Rovinj

Chorvatsko na žaru

Ráno jsme špatně odbočili a znovu se ocitli na mostě do Benátek. Tady se nedá otočit, takže jsme si nakonec oba most přes moře přejeli i za světla. Do naší další zastávky v Terstu zbývalo kolem 170 km a do cíle v chorvatské Rovinji to bylo něco kolem 300. V Terstu jsme si užili krásnou vyhlídku nad městem a přímo ve městě asi nejhezčí přístav, jaký jsme kdy v Itálii potkali. Pozdě odpoledne jsme kousek za Terstem přejeli hranici, během asi půlhodinky projeli Slovinsko a stáli na hranici s Chorvatskem. Tady jsme, poprvé na naší cestě, narazili na hraniční kontrolu; Slovinci chtěli vidět občanky.

Poloostrov Istrie na trase od Terstu přes Slovinsko do Rovinje je hornatý, neustále stoupáte a klesáte v nekonečných serpentinách. Ve Slovinsku jsou plynulejší a po hezkých silnicích, v Chorvatsku ostřejší a vozovka je na mnoha místech frézovaná a záplatovaná.

Během jízdy se setmělo a silně ochladilo, do kempu Amarin, ve kterém jsme chtěli strávit čtyři noci, jsme přijeli pozdě, recepce byla zavřená. Jenže tady nejsme v Rakousku a do kempu nás na noc bez registrace nepustili. Neměli jsme vodu ani jídlo a stanovat načerno se v Chorvatsku moc nevyplácí; tato země žije hlavně z cestovního ruchu a hrozí tu vysoké pokuty.

Další problém byl, že jsme ještě neměli vybrané chorvatské kuny a bankomat u kempu byl mimo provoz. Zašli jsme, špinaví a unavení, do přilehlé konoby (restaurace) Bruna. Bylo po zavírací době, ale pár hostů tu ještě sedělo, a majitel podniku nám šel s úsměvem naproti a vítal nás italsky. Zeptali jsme se, jestli berou eura nebo karty a vysvětlili náš problém. Nepřestal se smát, jako by přijeli jeho nejlepší přátelé, řekl nám, ať se netrápíme hloupostmi. Kuchyň je prý už zavřená, ale nechal nám připravit velký talíř šunky, sýra a oliv. Víno jsme s díky odmítli, tak jsme dostali alespoň láhev vody a ještě jednu na noc s sebou. Vše zdarma. Tímto ještě jednou děkujeme za úžasnou štědrost.

Česky mluvícího číšníka jsme po jídle vyzpovídali na téma spaní pod širákem. Řekl nám, ať v žádném případě nastavíme stan, ale že není problém zajet si na pláž a vyspat se na karimatkách vedle motorek. Že je tu běžné, že zůstane pár přes noc na pláži. Ukázal nám i směr, kudy se vydat. Sedli jsme na Vespy a jeli hlubokou nocí po neuvěřitelně prašné cestě z bílého štěrku co nejdál na pláž, což byla asi chyba.

Dojeli jsme až na konec cesty a hledali místo, kde bychom složili hlavu. Sotva pár minut po nás přijelo auto a zaparkovalo jen několik metrů od nás. Řidič vystoupil, zapálil si cigaretu a procházel se kolem. Napadlo nás, že tu asi na někoho čeká a po několika minutách skutečně přijelo druhé auto. I jeho řidič vystoupil a choval se stejně jako první. Spolu nekomunikovali vůbec, jen se procházeli, mizeli v temnotě okolních křovisek, a když se objevili, byli k nám blíž. Když se oba jako zombíci přiblížili na vzdálenost asi čtyř metrů od nás, došlo nám, že bodem jejich zájmu jsme právě my. Jenže jsme netušili proč. Jestli nás chtějí zabít, okrást, znásilnit, proč se tváří jako dva navzájem cizí lidé a proč kolem nás takhle krouží, aby se dostali blíž a blíž, mohli by přece přijít přímo.

Situace nám byla čím dál nepříjemnější a zvažovali jsme řešení; oslovit je nebo v tichosti nasednout a odjet. Zeptal jsem se, jestli jim můžeme nějak pomoci - asi to nebyla nejlepší otázka, jak nám došlo později. To Lída se zeptala mnohem lépe: "Chlapi, co tu děláte?" a posvítila na ně svojí Vespou. Jeden zamumlal něco nesouhlasného italsky a odešel ke svému autu, druhý beze slova zmizel v křoví. V tu chvíli nám došlo, o co tu asi jde a propadli jsme záchvatu smíchu. Sice jsme si zatím nebyli jisti, ale později se nám potvrdilo, že jsme omylem dojeli až na mezinárodně proslulou pláž Punta Križ, kde se ve dne i v noci scházejí za účelem koupání i sexu páry, swingers a čumilové, loudiči a honiči (rozumíte správně, onanisté). Zatímco my čekali, až odjedou, oni čekali, až my začneme s akcí. Místo toho jsme ale nasedli na Vespy a jeli hledat klidnější místo, než je pláž. K tématu se ještě vrátím...

Vrátili jsme se ke kempu a já navrhoval vyspat se na parkovišti, Lídě to přišlo moc veřejné, tak jsme nakonec spali skryti před zraky za malou trafostanicí.

Ráno jsme se šli zaregistrovat do Amarinu, kde nás vyzvali, ať si nejdřív vybereme parcelu. Díky tomu jsme zjistili, že se nám kemp vůbec nelíbí a místo něj našli snad ten nejhezčí v okolí, vzdušnou čarou sotva kilometr vzdálený kemp Val Saline.

Kemp patří společnosti Valalta, stejně jako sousedící stejnojmenný kemp pro naturisty. Ten je zároveň největším a také výrazně nejdražším resortem v okolí. Náš Val Saline je mladší a díky tomu byl také modernější a luxusnější, nicméně kemp Valalta byl narvaný tisíci naháčů převážně z Německa, Rakouska a Itálie, dál tu bylo hodně Slovinců a Holanďanů. Vlastně bylo složení v obou kempech a možná po celé Istrii dost podobné.

Protože se i doma rádi koupeme a opalujeme bez plavek, do Valalty jsme vyrazili. Nejsme naturisté a necítíme potřebu chodit celé dny nazí, ale zvykli jsme si na pohodlí a svobodu opalování bez bílých proužků, mokrých plavek, plavek, do kterých se nevejdete nebo které jsou pro letošní sezónu naprosto out.

Vydali jsme se i na zmíněnou slavnou pláž Punta Križ. Tentokrát raději ve dne. Opět jsme dojeli po prašné cestě za Amarinem až k plážím. Moře je tu otevřené, pláže přírodní a hezčí, než v kempech. První stovky metrů byly řídce osídleny textiláky (návštěvníky v plavkách), směrem dál plavek ubývalo a najednou jsme se ocitli na přibližně dvousetmetrové pláži plné naháčů. Kromě nahoty jsme nic zvláštního neviděli, jen na skále na konci pláže nápis, že tady je swingers pláž a dál pokračuje pláž pro gaye. Lída nápis neviděla, zato četla na každých 50 metrech, že všechny nepřístojnosti jsou na plážích striktně zakázané. Na kamenech jsme zůstali ležet až do večera.

Chvíli se nedělo nic zvláštního, ale už po pár minutách jsme začali jeden druhému říkat "támhle, nalevo, napravo, přímo před tebou"... Nebudu popisovat detaily, ale všechno, co si asi dokážete představit v soukromí vašich ložnic, tu bylo k vidění zcela veřejně. O přehlednost situace se staraly desítky honičů, kteří se vždy shromáždili na správném místě (ve vzdálenosti 1 až 5 metrů od objektu zájmu).

Osmahlí Chorvaté, Slovinci, Italové a další nabízeli na potkání masáže zdarma nebo přímo výzvu k akci. Potkali jsme tu i sympatického Slovince, jehož jsme poznali předešlou noc v baru. S očima navrch hlavy jsme ho zasypávali otázkami. Co ty cedule, zákazy, tohle je tu vážně normální? Smál se a říkal, že vždycky bylo. Před pár lety prý ale bylo krušno, říkal, že pláž byla plná strážných, kteří nekompromisně dbali o pořádek. K pokutám však prý docházelo jen výjimečně, když byl na strážného někdo drzý. Ten pak zavolal policii a ta už pokutovala.

Dnes? Jsou tu stále, ale nevidí. Sedí u lesa nebo u baru a náš nový známý říká, že to jsou naši, kamarádi. Jakoby na důkaz se během hodiny objeví jeden bíle uniformovaný strážník, namíří si to přímo na pláž a místo kárání neposlušných návštěvníků se s širokým úsměvem zdraví s muži a jejich ženské protějšky objímá a líbá na nahá ramena a záda. Zastavil se i u nás.

V Rovinji jsem také poprvé v životě slyšel aramejštinu, jazyk, kterým pravděpodobně mluvil Ježíš. V noci, cestou z baru, u nás asi kilometr a půl před kempem na křižovatce zastavilo černé Audi a v povznesené náladě jsme se s řidičem pozdravili, já se zeptal, jestli nás nevezmou ten kousek ke kempu. Nasedli jsme, uvnitř byli tři opálení (to tu byli všichni, až na mne a pár Holanďanů) muži, prohodili jsme něco málo anglicky a pak spolu mluvili tím divným jazykem - asi o nás, na to už jsme si tu zvykli. Dovezli nás ke kempu a zeptali se: "Chcete sex?" "Ne, díky". "Tak dobrou noc." ... Lída řekla, že jsem hroznej střelec :) Já měl radost, že jsme slyšeli pradávný jazyk, kterým dnes mluví jen asi půl milionu lidí na celé planetě.

No, stačí, Lída říká, že ve srovnání s realitou to stejně píšu velmi decentně, kdo by chtěl vědět víc, může mě pozvat na pivo :)

Á, málem bych zapomněl, pivo... Jiří, dáš si pivo, trošku vína? Nemůžu, řídím... To nevadí, dvě piva si můžeš dát, tady je povoleno 0,5 promile. A policajti tu nejsou a kdyby byli, jsou naši... Pozoruhodná země, tohle Chorvatsko.

Na Istrii jsme převážně odpočívali a vychutnávali si zdejší středomořskou kuchyni, jídla na grilu (na žaru) a pochoutky s místními lanýži. Na jednu skvostnou večeři do Agro konoby Miro Roma (ryby, syrové i vařené krevety, rybí carpaccio, salát z chobotnice atd.) nás pozval i náš nový slovinský přítel a ke všemu nám poskytl i zasvěcený komentář a v případě potřeby i praktickou ukázku, jak co konzumovat (znáte to, svině klouzavý). K rybám doporučuje výborné bílé víno Malvasia, na bronzové opálení olivový olej s citronem a rozmarýnem - mimochodem pak budete krásně vonět.

Při hovoru jsem se zmínil, že můj výfuk má zvuk jako Akrapovič - automaticky jsem předpokládal, že zná možná nejslavnější slovinský produkt, jeho odpověď mě však překvapila: "Igor je moc fajn chlap, začínal v garáži, teď vydělává miliony. Víc ale znám jeho ženu." Na náš udivený vyraz zareagoval: "Slovinsko má jen dva miliony obyvatel, my se známe skoro všichni."

Ten výfuk vlastně musím vysvětlit. Na začátku cesty měl sympaticky dospělý zvuk, s narůstajícími kilometry ale nabíral na síle a na cestě zpátky už řval jak postřelený Harley Davidson.

Na výlet jsme se vydali jen do nedaleké Puly, pyšnící se antickou arénou, Augustovým chrámem a dalšími památkami. Město nás nijak nezaujalo, té krásy už jsme během naší cesty viděli příliš a i Rovinj nám přišla mnohem malebnější.

Hned první den jsme si v tržnici v Rovinji koupili plážové boty, to je na místních oblázcích téměř nutnost, v supermarketu Plodine pak lehátka na přírodní skalnatou pláž Punta Križ. Spolu se skleničkou lanýžů to byly jediné suvenýry, které jsme si z cest přivezli.

Cenově vycházelo Chorvatsko z celé naší cesty nejdráže, hlavně kempy byly výrazně dražší. V Amarinu bychom za noc platili přes 40 Eur, Val Saline nás vyšlo na 49 Eur za noc a ve Valaltě by to bylo dokonce přes 70 Eur. Příště si pronajmeme apartmán, dají se sehnat za stejné nebo menší peníze.

Poslední ráno se se mnou na pláži v kempu připlaval rozloučit delfín. Surreálné, ale milé :)

Cena za kemp celkem 147 Eur, najeto cca 300 km z Benátek do Rovinje plus kolem 150 km místní výlety

Den 9 - Lublaň, Hramše

Ráj motorkářů a horská bouře

Z chorvatské strany byla na hranici se Slovinskem asi dvoukilometrová fronta. To jsou ty momenty, kdy má člověk na dvou kolech navrch. Jestli máte půl hodiny popojíždět krokem nebo za tři minuty ukazovat celníkovi občanku, není moc o čem přemýšlet. Mimochodem tu občanku jsem mu ukazoval na vzdálenost asi pěti metrů a na hlavě jsem měl helmu s kouřovým plexisklem přes celý obličej.

Jízda jihozápadním Slovinskem až do půvabné Lublaně byla naprosto fantastická a pochopili jsme, proč motorkáři Slovinsko tak milují. Malý provoz a krásné silnice mezi horami, na nekonečných okolních loukách a stráních se pasou krávy, ovce, kozy, koně i osli. Za Lublaní na severovýchod směrem k Mariboru už to takové není, ale pořád šlo o jednu z nejlepších vyjížděk.

Do Mariboru, našeho cíle, jsme nedorazili. Zbývalo asi 60 kilometrů, když se strhla bouře a než jsme stačili natáhnout nepromoky, byli jsme promočeni naskrz. Sjeli jsme k lesu a tam naprosto zbytečně stáli asi hodinu pod stromy; voda po nás stékala proudem a ani nepromoky už nebyly nic platné. Když jsme se rozhodli vyjet a našli první autobusovou zastávku, schovali jsme se pod stříškou a v minutě přestalo pršet. Na cestu do Mariboru jsme se už ale necítili a tak Lída našla na internetu hostel v nedalekém městě, kam jsme se za pomoci navigace vydali. Jenže já koukám po cedulích, hlavně když je mi zima a vlhko, a tak jsem si hned na začátku cesty všiml nabídky ubytování. Po asi dvou kilometrech jsme zastavili v malé vesničce jménem Hramše a byli vděčni za suchou a teplou postel. Výhled z okna jak v pohádce o Honzovi byl příjemným bonusem. A jako malý zázrak nám přišla i míchaná vejce k snídani. Na stěně visel reklamní plakát na pivo Lobkowicz. Rozloučili jsme se, poděkovali, zaplatili a jeli dál.

Cena za nocleh 40 Eur, nejeto cca 270 km

Den 10 - Maribor, Štýrský Hradec, Vídeň

Interpol, pumpa a klokan v Austrii

Na pumpě kdesi cestou jsme zaparkovali vedle dvou motorek se slovinskou SPZ, na jedné z nich ale ležela mapa s českým názvem "Rakousko". Odpočíval tu slovinský pár, který se právě vracel do Koperu z českého Stříbra. Cestu zvládli za jeden den (my ji měli rozdělenou na tři) a měli takovou radost, že nás potkali, že nám nedovolili zaplatit si cappuccino.

V Mariboru jsme zastavili sotva na protažení kostí a letěli dál na sever k rakouské hranici. Tady jsme byli potřetí a naposledy během naší cesty kontrolováni na hranicích. I tentokrát jsme museli předjet dlouhou frontu a rakouský celník vzal naše doklady a nechal je projet počítačem. Po chvíli jsme byli vyhodnoceni kladně (tedy negativně) a našim kolům bylo dovoleno vstoupit zpět na kdysi císařskou půdu.

Jen pár stovek metrů od centra Štýrského Hradce (Graz) nás zastihl další velký déšť. Okamžitě jsme sjeli pod stříšku nejbližší benzínové pumpy a čekali. Hodinu a půl. Byla to velmi malá a ošuntělá samoobslužná pumpa, ale s velmi ochotnou obsluhou. Mladík nám vařil kávu (za euro osmdesát), povídal si se všemi, kdo se tu schovávali před deštěm, tankoval i parkoval a přeparkovával atd... Nějakému Rakušanovi jsem pomohl s výměnou píchlé pneumatiky. Čas tady jsme nepovažovali za ztracený a rozhodně se nenudili.

V samotném centru Hradce jsme strávili asi hodinu, okoukli Kunsthaus i město z vyhlídky hradu a konečně nabrali směr Vídeň.

Do kempu Neue Donau jsme po vzrušující projížďce večerní Vídní přijeli před desátou a mohli se tedy zaregistrovat i zaplatit ještě večer. Ze všech kempů byl asi nejošklivější, ale solidní a šlo nám o jeden nocleh, nic víc, a k tomu účelu sloužil dokonale. V jedenáct jsme se rozhodli navštívit noční Vídeň (jedním z důvodů byl hlad, jediný shop v kempu zavřel hned po naší registraci) a půl hodiny před půlnocí jsme si už vybírali večeři v parku před Rathausem (radnicí), kde k našemu štěstí právě probíhal gastronomický festival. Všude jinde už bylo zavřeno. Zastavili jsme se u australského stánku a za směšnou cenu si dali klokaní steaky, steak z tuňáka a hranolky. Než jsme dojedli, padla půlnoc a všechny stánky v minutě zavřely, nedostal jsem už ani kávu. Ještě hodinu jsme korzovali prázdnými ulicemi centra - Vídeň jistě žila, jenže my nevěděli kde a bylo nám to jedno, chtěli jsme spát. Tu kávu jsem si dal na pumpě kousek od kempu.

Mimochodem, jedním z nejčastějších sloganů, které se v Rakousku používají na turistické suvenýry, je "V Austrii nejsou klokani". Asi kvůli Američanům, to jsou vám takové hlavičky...

Cena za kemp 22,50 Eur, najeto asi 340 km

Den 11 - z Vídně na Prahu

Bordely a kasina bez brzdy

Opět sbaleni jsme navštívili ještě dopolední Vídeň. Je fascinující, impozantní, majestátní, zkrátka velkolepá. Na první pohled je to velmi bohaté město. Jeho velkolepost je ale tolik velkolepá, až to může nudit. Proto mám tak rád Řím nebo Berlín (já vím, že se opakuju), kde není nic a najednou Něco! Tohle podle mne Vídni chybí. Velkolepá je tu každá budova a po hodině máte pocit, že jste pořád v Pařížské ulici nebo Na Příkopech. Není nic, co by překvapilo. Jinak je Vídeň překvapivě klidná.

Přestala mi brzdit zadní brzda. Přední naštěstí fungovala bezchybně a já měl před sebou 300 kilometrů, abych se naučil ovládat plyn i veškerý brzdný systém jednou rukou.

Cestou na české hranice nás nepotkalo nic, co by stálo za zmínku. Až na hranicích. Žádná jiná země nás nevítala podobným způsobem. Jindy si to ani tolik neuvědomuji, ale tentokrát jsme opakovaně přejížděli hranice šesti evropských zemí a při našem posledním přejezdu mi to přišlo zvlášť markantní a poněkud smutné.

První, co bylo k vidění v České republice, byly bordely a kasina. A billboardy, zvoucí do bordelů a kasin. Vizitku, kterou máme, si děláme sami. Škoda.

Dost smutnění, za Znojmem jsme to vzali doleva na Dačice, Telč, Pelhřimov a Vlašim a užili si ještě jeden den vespaření na zdlouhavé, ale nádherné cestě Vysočinou a jižními Čechami. U Benešova jsme konečně najeli na dálnici a o chvíli později s číslem téměř na chlup 2500 kilometrů na našem tripoměru se za mohutného burácení mého výfuku vřítili do večerní Prahy.

Najeto asi 340 km

Bezpečnost věcí

Před cestou jsme řešili bezpečnost našeho nákladu v době, kdy si budeme chtít projít nějaké město. Sundat z Vespy moto válec, přidělaný pouze pomocí gumicuků, je otázkou dvou minut. Nakonec jsme bez výjimky v každém městě zaparkovali co nejvíc v centru a nechali Vespy i s nákladem osudu. Vždy jsme se vraceli na místo s lehkou obavou, jestli jsou tam Vespy a jestli je na nich náš náklad, ale nikdy se neztratilo vůbec nic, ani věci, položené na válci pod síťkou.

V kempu jsme dobíjeli elektroniku v zásuvce u umývárny. Měli jsme sice solární powerbanku, ale i ta se rychleji nabila ze sítě, než na slunci, a proto jsme ji odkládali nabít k umývárně a šli třeba na pláž nebo jeli nakoupit, na výlet atd. Každý den. Třetí den zmizela. Hned vedle umývárny stál obytný vůz Holanďanů, kteří si mysleli, že ji tam někdo zapomněl a hezky viditelně, abychom věděli, kam jít, ji připojili do vlastní zásuvky a dobili nám ji.

Pozn.: nic z výše popsaného doma nezkoušejte, ani my nebudeme, tady se kradou celé Vespy.

Češi na cestách

Žádná z destinací na naší cestě, snad s výjimkou Benátek a Vídně, není typickým dovolenkovým cílem Čechů. Češtinu jsme zaslechli ve Veroně, Benátkách, Terstu, Rovinji, Lublani, Štýrském Hradci a Vídni, pokaždé snad jen jednou. O něco častěji jsme slyšeli slovenštinu, dokonce i ruštiny bylo málo.

Jednou jsme zaslechli českou větu i na pláži Punta Križ. Byli jsme právě ve vodě, když kousek od nás řekl nějaký muž středního věku manželce: "prosimtě tvař se normálně".

S jazyky jsme si taky užili pěkné zmatky. Ani jeden z nás nemluví německy, jen zdvořilostní a obvyklé nakupovací nebo turistické fráze. A i když bychom si všude vystačili s angličtinou, použili jsme za první den a půl tolik německých větiček, že mě první italská věta za Brennerem vyvedla z míry. Tedy italsky vlastně taky neumím, ale pořád je to asi desetkrát víc, než německy. Den po návratu jsem ale na Pragovespě vyhrál první cenu v tombole, součástí byl i kurz italštiny, tak slibuji, že příště už to bude lepší. Ve Slovinsku a Chorvatsku jsme byli jako doma. Jak říkal starý pán v Hramši, naše jazyky se neliší více než ve 40 %. Většinou jsme tam mluvili mým oblíbeným slovanským mixem a vždy jsme se domluvili. Jen někdy těch 40 % rozdílu může vést k legračním situacím. Tak třeba chorvatské slovo "pušit" i slovinské "kadit" znamená "kouřit". A samozřejmě naše slovo "úžasný" znamená, jako skoro všude jinde ve světě, úplný opak, je to silně negativní slovo. A tak dále.

Vespaření v cizině

Všude se nám jezdilo dobře a je to možná k nevíře, ale ze všech zemí nejlépe v Itálii. Vespa je tu zkrátka doma. Ne, tím to samozřejmě není. Chvíli trvalo vžít se do italského rytmu, ale pak už šlo všechno hladce. Šlo hlavně o to, držet s nimi tempo bez ohledu na dopravní značení. Jestli bylo na značce 30 a všichni jeli 80, nemohli jsme jet jinak. Italové berou dopravní značky spíš jako doporučení a zdá se, že jediným zásadním pravidlem je netrefit a nenechat se trefit. I italské dopravní značení nám přišlo velmi přehledné, s výjimkou zákazů; představte si běžnou značku pro zákaz vjezdu a pod ní textové vysvětlení v italštině, třeba že sem nesmí traktor od 7 do 14 hodin. V Itálii bylo také nejjednodušší vyhnout se dálnicím a přitom je těsně kopírovat. A hlavně se v mumraji italské suverenity, ale i tolerance a ležérnosti ztrácely naše chyby a drzosti.

Jak jsem psal, Slovinsko bylo rájem pro vyjížďky, ale značení nám tu přišlo nejhorší. Konkrétně šlo o to, že na směrovkách často nebylo významné město, ale nějaké menší město v daném směru. Proto, když jsme zrovna nejeli podle navigace, jsme museli často kontrolovat na mapě, jaká města máme před sebou. Na žádné slovinské ceduli také nebyl uveden počet kilometrů do označeného města.

Nejlepší silnice byly v Německu, Rakousku a Slovinsku, nejhorší u nás v Praze a mimo hlavní tahy - nemluvím o D1, ale i po té jsme jeli jen kousek a ten byl slušný. I těch několik frézovaných kilometrů v Chorvatsku nebylo příjemných, ale zbytek chorvatských silnic byl v pořádku.

Krajina - nejvíc nás oslovil průjezd Alpami od Salzburgu až do Itálie (v průběhu se jejich charakter měnil), nádherné bylo i celé Slovinsko, převážně ale jeho západní část. Moc jsme si užili i Šumavu a Bavorsko. A po návratu na české území jsme si opětovně uvědomili, jak krásně a úplně jinak je vlastně u nás doma.

Náklady na benzín jsme přesně nepočítali, ale odhadujeme to na přibližně 4500 korun, tedy něco pod korunu za kilometr.

Poruchy a ztráty jsem popsal; benzínová hadička, zadní brzda a těsnění výfuku na mojí Vespě, Lídina bez ztráty kytičky. Kolize žádná.

Jako vespaři jsme samozřejmě cestou potkávali a sledovali Vespy. Byly všude, napočítali bychom stovky. V Itálii je jich hodně, ale velké zastoupení tu mají i skútry jiných značek. Největší procento Vesp jsme pocitově zaznamenali v německém Pasově, hodně jich bylo i ve všech rakouských městech. No a jasně, že jsme se tetelili blahem, když nám někdo s obdivem řekl: "Vážně jste na tom přijeli až z Prahy?".

Ještě jedna zvláštnost. U nás se téměř všichni motorkáři zdraví, venku nám na pozdrav neodpověděl skoro nikdo.

Připojení k internetu

I když jsme oba měli offline navigace, data se hodí vždycky. Já mám italskou kartu Tim, Lída měla česká data. Všichni tři čeští operátoři mají ve srovnání s jinými evropskými státy naprosto zlodějské ceny a proto se vždy vyplatí koupit si kartu až v místě vaší dovolené. Existují ale i karty pro celoevropské připojení za skvělé ceny, např. španělská Orange Mundo se službou Go Europe, na příští cestu už ji budeme mít. Velkou výhodou je dual-sim telefon, nemusíte karty přehazovat sem a tam.

Znovu a stejně nebo jinak?

Rozhodně znovu, dali jsme to a bylo to super. Budeme jezdit dál, vespaření je svoboda. I když jsme schopni jet dostatečně rychle po dálnici, nejsme žádní polykači kilometrů a raději se v rozumné rychlosti kocháme okolními krásami. Minimálně řešíme, kde parkovat a nikdy neřešíme, za kolik. Když nechceme, nestojíme ve frontách. Zastavíme si klidně každých pět kilometrů, když k tomu máme důvod nebo chuť. Když je vedro, jedeme v tričku a kraťasech ...

Tato cesta byla pro nás první svého druhu a přinesla nám kromě neskutečných zážitků také mnoho zkušeností. Celý trip byl velkou výzvou a zvládli jsme ji jak my, tak naše Vespy (nedostatky na té mojí beru jako pozitivum, nic závažného se nestalo a sama si řekla, co chce vylepšit a poladit).

Na jedné změně jsme se ale shodli. Pojedeme dálky, ale s menším počtem cílů. Místo toho se vydáme do jednoho cíle a pak třeba prozkoumáme okolí. Na některá zajímavá místa jsme zkrátka měli málo času.

Už dávno neprší a článek je hotov. Víc to zkrátit nešlo, ty zážitky jsou i tak nepřenosné a nevystihují je zdaleka ani fotografie. Mimochodem, foťák jsem nechal doma a vše fotil jen mobilem, dovolená je dovolená :)

Hezké léto všem :)

P. S. Jestli chcete vědět, proč Vespa není jen skútr, koukněte na časovou linku 70leté historie Vespy a pochopíte ...

 

• < Zavírám oči, abych viděl
• Testoval jsem fotoknihu online >

Comments: